Tik, tak...

Dnes v 1:16 | RUG |  Ze života
Tik tak, tik tak...
Pomalu odbíjí hodiny.
Ty hodiny jenž si přejeme aby nikdy nedotikaly.
Tik tak, tik tak...
Hodiny jenž ublíží jednomu za štěstí druhého.
Rozhodnutí se mění jako počasí.
Tik tak, tik tak...
S každým úderem je to blíže.
S každým úderem je to dále.
Tik tak, tik tak...
Slova co nedávají smysl...
Pocity které nikdo nechápe...
Pokusy říct něco co nikdo neví...
Naznačování bez výsledku...
Naděje...
Naděje že se budeme mít lépe...
Nadějí to začalo...
Naděje nás dala dohromady...
A teď nás drží nad vodou na posledním vlásku...
Tik tak, tik tak...
Poslední šance začít se snažit...
Posledních pár dnů než hodiny dotikají...
Kdo je nahodí zpět...
Tik tak, tik tak...
Jedna hodina ráno...
Sedím a hledám nové depresivní nightcory...
Uvažuju kdo vlastně jsem...
Jsem ten za koho se považuju...?
Ne...
Malý kus bezvýznamného hovna...
Nikdo už tuto myšlenku o sobě samém nesmaže...
Už mi nevrátí sebevědomí jako předtím...
Neříkám že tu není šance...
Jenže to by se musela něco změnit...
Změna o které nemá nikdo představu...
Ale stejně ji chce...
Tik tak, tik tak...
Podle těchto slov asi chápete že mám v hlavě bordel...
To co chci jeden den...
Druhý odmítám...
Každý článek co vydám...
Vidí oči které nechci...
Vidí oči které miluju...
Vidí jej smutné oči...
Ale tak překrásné...
Co když vše pochopí špatně...
Tik tak, tik tak...
Co když si všichni řeknou že tenhle článek je o hovně...
Nezáleží mi jestli se mé články někomu líbí nebo ne...
Ne dokud nejsou z rubriky "Příběhy"
Tak proč i tak jej chci smazat...
Proč se cítím zbytečný...
Tik tak, tik...


Do téhle písničky jsem se zamiloval...
 

Proč

Sobota v 5:27 | RUG |  Ze života
Nejlepší kamarád a kamarádka u kterých dneska přespávám až do neděle už šli spát. Já tu sedím sám v obýváku... Jedinou společnost mi dělá nedopitý energeťák a zvuk klávesnice od notebooku. Sedím tu na polštáři a i přes to neúnosné vedro je mi zima na nohy... Proč... Právě jsem dokouřil cigaretu a pozoroval lidi z protějšího baráku... Ve 4:44 přesně. Koukal jsem do protějších oken jak chlap sedí se svou ženou... Proč... Něco vařil v kuchyni a pak jí to přinesl... Proč mu závidím? Proč jediné co chci je abych byl já na jeho místě a vařil pro ni... Dnešek byl úžasný den. Nakoupili jsme na ten víkend jídlo... Ano, nikdy předtím jsem nic takového nedělal... Nikdy jsem nenakupoval jídlo na víkend a nevařil s kamarády... Byl to super pocit. Celý den jsme se smáli a nedá se dnešku vytknout jediná věc... Tak proč se cítím takhle? Proč? Proč bych nejradši zemřel? Teď hned... Koukali jsme se na film... Kluk se tam líbal se svou holkou... Proč jsem v ten moment cítil takovou bolest na hrudi... Proč jsem chtěl brečet... Proč jsem cítil takovou sklíčenost, smutek, bolest, závist, touhu... Proč... Proč se přes to nedokážu přenést? Proč nevím co mám dělat? Honí se mi hlavou nespočet otázek... Poslední dny přemýšlím jestli je toto opravdu to co chci... Jestli opravdu chci vztah který je založen na tom že se uvidíme podle toho jak budou přicházet donaty na stream... Jestli opravdu chci vztah ve kterém se tolik trápím... Kde kromě ní myslím neustále na jejího ex se kterým bydlí... Jestli chci vztah kde nedokážu říct co mi vadí protože se po tom všem bojím reakce... Jestli chci vztah kde ikdyž to řeknu tak se stejně nic nezmění... Ví každičkou věc která mě dělá šťastným. Ví jak reaguju na dané věci... Chápu že není ve stavu kdy by toto dělala... Ale snažím se jí pomoct. Nehledě na to jak se cítím. Strašně moc jí miluju a nikdy o ní nechci přijít ale ta myšlenka která mi neustále křičí do hlavy "chceš to opravdu takhle" je tak hlasitá že nejde vyhnat pryč. Chci opravdu vztah kde ten druhý říká jak moc mu na mě záleží ale nenapíše ani dobré ráno... Nevím jestli chci vztah kde si s člověkem můžu popovídat jednou za čas a nebo slyšet jak to bylo "výjmečné". Kdyby si toto přečetla, naštvala by se na mě za to jak toto cítím... Naštvala by se na mě protože v jejích očích nedělá nic špatně. Neříkám že něco dělá špatně. Říkám že ví že mi některé věci z toho co dělá ubližují ale nebere na to ohled. Teď by určitě řekla "Ty na mě taky nebereš ohled když si myslíš toto. Nesnažíš se pochopit jak se cítím." Jenže to je omyl. Snažím se to pochopit ale nejde to když se mi nesvěřuje. Neříkám že vůbec. Říká mi co se stalo ale nikdy nepopíše jak se cítí. Nemyslím to teď tak že by mi neřekla že je smutná nebo tak. Ale jak si mám představit jak se cítí z toho když řekne "Nemám náladu na nic." Vím jaký je to pocit. Sám se teď tak cítím. Ale k tomu abych pochopil jak probíhá její den nebo co přesně mám pochopit to nestačí. Poslední dny je to lepší ale teď přišlo moje kolo v depresi. Beru na ni ohledy. Chápu že je smutná a v depresích a proto nedokáže psát zamilované slohovky (Ikdyž je teď napsala. Jedná se pouze o starší příklad.)
Teď jsem já ten smutný a kazím náš vztah. Pro pochopení slova vztah nemyslím vztah jako takový. Nechodím s ní ikdyž bych byl strašně rád kdyby tomu tak bylo a ona to vidí stejně. Jenže řekla "Dokud bydlím s ním tak spolu raději chodit nebudeme protože si myslím že by to uškodilo nejen vztahu ale i oboum dvoum."
Tu větu z hlavy nedostanu. V podstatě je to jako bych s ní mohl chodit až za půl roku. A to když se poštěstí. Topím se v jezeru kde každá ryba nese otázku "Pravda nebo lež?"
Upřímně? Doufám že se k tomu nedostane jelikož to že neustále přemýšlím nad tím jestli je toto tím co opravdu chci je jediné co jí nedokážu říct. Existují jen dvě reakce pokud si toto přečte. Naštve se že to co tady píšu není pravda (A nemusí být. Neříkám že to tak je doopravdy. Jen to tak cítím.) a nebo bude v ještě větších depresích. Já si to pak začnu vyčítat a bude mi ještě 2x tak hůř. Po téhle větě existuje ještě 3. možnost a to ta že mi zatají to že si to četla. Zbývá pět cigaret na dva dny a s tím jak se teď cítím bych normálně řekl že těch pět cigaret vydrží jen na to než půjdu spát protože už teď mám absťák. Normálně bych po cigaretě ani nemrkl ale v tomhle stavu je ten "chtíč" neuvěřitelný. Jen o pár procent menší než touha být teď s ní. Chci jí tady. Chci abychom byli u mého nejlepšího kamaráda všichni čtyři a smáli se i s ní jako hodinu před tím než šli spát a my si říkali historky o zvracení... Jenže je to nemožné... Proč? Protože mi on sám řekl že pokud si s ní zase něnco začnu tak si mě on i jeho přítelkyně kterou mám taky tak rád (nazval bych jí nejlepší kamarádkou kdyby semnou má ex chodila... Ano, schválně jsem jí nazval jako ex... Je to něco jako pokus si to přiznat...) zablokují a už semnou nepromluví. Kdykoliv si všimne že si s ní píšu tak mi řekne že jsem pičus a lehce se naštve. Chci opravdu vztah který bych musel před všemi tajit? Po té co se semnou rozešla tak jsem nečekal že jí ještě někdy budu mít možnost získat zpět. Na to jsem přišel díky ne zrovna pěkných věcí co mi napsala... Vyházel jsem všechno její oblečení a lituji toho. Lidem co se mě zeptali proč jsem smazal naši společnou profilovku jsem se svěřil protože jsem ještě ten den plánoval sebevraždu. Neřekl jsem jim že se chci zabít. Jen to co se stalo. Musel jsem na ní zavolat policii jelikož mi napsala že se zabije a já o ní měl takový strach že jsem jim radši zavolal ať na ni dají pozor takže i rodičům jsem musel vysvětlovat proč před barákem stojí cajti a na něco se mě ptají. Matka řekla že jí už nikdy nechce vidět v tomto domě. Nemohli bychom chodit k nám. Kdykoliv bych s ní šel přespat do hotelu, musel bych si vymýšlet výmluvy. Kamarádům bych taky musel lhát jinak by se semnou přestali bavit a vzhledem k tomu že jak můj nejlepší kamarád tak jeho holka jsou dva lidi ze čtyř mých jediných kamarádů z čehož z těma dvěma ostatníma bych se prakticky nemohl nikdy setkat osobně... V podstatě je to můj jediný kamarád a kamarádka se kterýma můžu jít ven... Nemohl bych nikde postnout společné fotky... Je to pro mě těžší než si myslí. Na srdci zůstala obrovská otevřená jizva která neustále krvácí, mysl je prorostlá temnými kořeny a strach mě pomalu začíná ovládat... Zbytečná hádka kvůli zbytečné věci která mě sice nesmyslně dělá šťastným ale záleží mi na ni... Nechci být takový... Jenže když se probudím a místo "Dobré ráno Ňufko" vidím že začala streamovat, vybavím si jejího ex, vybavím si všechno co se mi stalo a celý ten měsíc co jsem byl díky toho streamu v piči a všechno mi to příjde... Stejné... Zase se trápím kvůli streamování a den probíhá téměř stejně. Nějak jsem doufal že po tom co se stalo se něco změní. Že se třeba bude primárně soustředit na to abych byl šťastný. Nebo se mi nějak více věnovat, pokusí se napravit to co udělala... Ale nic... Řekla by že streamuje tolik aby mohla přijet dříve ale v této situaci bych klidně počkal pár dnů navíc abych je nemusel přežívat v takové bolesti. Hubnu jak na běžícím páse. Téměř nejím. Jím tak jednu čtvrtinu toho co předtím... Vždycky jsem jí říkal že její věta "Vytáhla jsem tě z deprese a zase tě do ní uvedla a to ještě hůř" je hloupost... Jenže je to krutá pravda... Nikdy jsem se necítil tak šťastný ani tak smutný od té doby co jí znám. Chybí mi... Chci s ní chodit jenže mi docházejí síly... Potřebuju aby mi taky pomohla... Jelikož nevím, jak dlouho toto ještě vydržím... Bojuju pro ní každý den i když to třeba nevidí ale potřebuju aby přidala i ona, i kdyby se snažila, chce to více... Protože zablokovat si jí všude a zapomenout je z dlouhodobého hlediska ta nejméně bolestivá cesta... Jenže to nechci... Snesl bych pro ní každou bolest... Jenže čím déle žiju takhle, tím více si všímám zkratů v mé mysli... Teď mi prosím popřejte abych se vyspal jelikož se jdu pokusit usnout... Dobrou...

Goodbye

6. srpna 2018 v 0:30 | RUG |  Ze života
Lidé odcházejí a přicházejí. Toto je fakt se kterým musí každý počítat. Jenže nejde počítat s tím že odejdou všichni během rozmezí pár dnů... Všichni říkají jak mi chcou pomoct ale když jejich pomoc odmítnu, nejspíše mi můj stav chcou naopak zhoršit... Nechápu jak lidé kteří mi ani nepopřáli na narozky mohou tvrdit že na ně seru já... Nechápu co se kolem mě děje. Připadám si jako bych pouze procházel dny a sledoval co se děje avšak v cizím jazyce. Smutný z věcí které nechápu... Respektive nechápu proč na mě tak působí. Stačí zmínit jedno jméno. Jedno jediné jméno a celá moje nálada je v prdeli... Třeba jako právě teď. Věty typu "Juuuj krásná si :) "... Tak moc to bolí... Navíc vědět že už není moje... V podstatě si může dělat co chci a já nemám právo na to cokoliv říct... Tančit na kameru... Děcka, a nejen ty, budou slintat nad její postavou... Každý klip bude jako facka... Všechno to tak strašně bolí... A náprava není možná jelikož to co by mi pomohlo jí buď nedokážu říct nebo by se to stejně nestalo... Cítím se děsně... Každý nádech bolí... Ikdyž bude celá zakrytá... Pořád to bolí... Stejně jako hromada dalších věcí co nedávají smysl... Snažím se u toho článku myslet ale ve finále to stejně je jen výblitek mé aktuální depky... I kdyby některé věci přestaly tak bych se cítil blbě za to že jí omezuju. Mám pocit jako bych byl ve stupidním kruhu ze kterého není cesta ven... Co mám dělat aby mě určité věci přestaly trápit? Co mám dělat aby se všichni cítili lépe... Všichni okolo semnou chcou trávit čas... Jenže já nechci ani dýchat... Nechci se pořád před každým přetvařovat... Proto jsem uzavřený ve svém pokoji kde nikdo nemůže... Jen rodiče a ti koho si sem pozvu. Můžu si kdykoiv kohokoliv bloknout abych od nich měl pokoj... Jediná pozornost kterou chci je její... Zítra nebudu v dosahu internetu takže ani nemůžu koukat na ten tanec... Sebepoškozovat se čtením chatu o tom co jí lidi píšou... Proč jí každý může mít na facebooku v přátelích ale já ne? Má tam snad příspěvky "Pouze pro přátele"? Už i takovéhle píčoviny mi běhají hlavou... Vzpomínky bolí... Opravdu moc... Chtěl bych teď být s ní... Líbat jí... Objímat jí... Jenže minimálně 2 měsíce určitě šanci mít nebudu. A minimálně půl roku určitě nebudeme spolu pokud bude pravda to co řekla... Že dokud se neodstěhuje od toho idiota tak že by to tomu vztahu jen ubližovalo... Za půl roku se může objevit tolik jiných kluků... Zjistil jsem že jeden z předchozích kluků co měla je taky streamer... Koukl jsem na jeho stream... Je mnohem hezčí než já... A i kdyby to nebylo o vzhledu... Do mého charakteru se zamilovat nemůže.. Přecitlivělý kretén... Nenávidím se... Ona je tak úžasná... Nechápu proč se zahazuje s odpadem jako jsem já... Za půl roku (A to při štěstí) se může objevit prakticky kdokoliv. Dokonce i ten idiot se o ní může půl roku snažit a může to vyjít... Jsem ale rád že to tak dopadlo... Byl jsem s kamarádem domluvený že mi půjčí na cestu k ní a na hotel... Kdybych tam přijel a viděl ho tam s ní... Co už... Život jde dál... Budoucnost je jako průzračná voda. Vidíš do ní ale nikdy né až na samé dno. Můžeš pouze očekávat. Nikdy se však nepřipravíš na to, jaká tajemství se ukrývají v jejích hlubinách.
 


Všechno nejlepší

1. srpna 2018 v 21:12 | RUG |  Ze života
Všechno nejlepší RUGu... Další narozky které stojí za piču. Sladkých 19... To tak... Jasně. Dostal jsem novou myš a jsem za ní rád. Ale i tak je vše při starém. Den jako každý jiný. Obvzláště v těchto chvílích je to špatně. Víkend u kamaráda padl takže odreagování na tento týden můžu hledat jinde. Alespoň že mám dostatek cigaret... Pálím jednu za druhou, sedím u her co mě nebaví... Super prázdniny... Ale za tuhle náladu si můžu sám... Četl jsem si seznam věcí které bych na tyhle narozky chtěl... Nebyly to žádné materiální dárky... Dorazil jsem se tím... Hned po té co jsem to dočetl jsem to musel smazat. Věděl jsem že bych si to zase někdy přečetl a zbytečně se tím rozesmutnil. Alespoň mi už roste chuť k jídlu. Dokonce jsem is našel i jednu hru co mě baví ale mám zakázáno jí hrát sám :)) Co už... Jsou momenty kdy bych za společnost vraždil a naopak jsou momenty kdy chci být sám zavřený v lese bez signálu či internetu. Mobil mít možná tak na svítilnu :)) Na ni se to ale nevztahuje... Ona jediná mi nikdy nevadí a vadit nebude...

Téma týdne: Komu dát místo v srdci

31. července 2018 v 22:38 | RUG |  Úvahy
Komu dát místo v srdci? Člověk by řekl že tomu kdo si jej zaslouží. Tak proč toho někteří nejsme schopni? Vybrat toho správného člověka? Proč milujeme lidi kteří si to podle ostatních nezaslouží? A proč je náš názor jako jediný jiný? Když člověk miluje celým srdcem, nedává jenom místo ale dává vše. Proto je téměř nemožné si jej vzít zpět celé když se něco pokazí. Sám něco takového nyní prožívám. Nelituji toho. Nelituji toho že jsem jí poznal ani toho že jsem jí chtěl dát všechno. Stále jí miluju ikdyž udělala něco opravdu odporného. Stále bych jí chtěl mít za SVOJI malou princeznu... Každý den jí opakuji že jí miluji a že jsem jí odpustil... Jenomže nevyřčené otázky mě děsí ve snech. Kopou do mě, bodají, křičí a neutichají. Zeptat se na ně znamená ulevit sobě za cenu ublížení mé nejbližší. Už zase jsem to napsal... "Mé"... Moje už není... Můžu se na to snažit nemyslet ale čím dříve se s tím smířím, tím lépe na tom budu. Takže komu tedy dát místo v srdci? Nemusí to samozřejmě znamenat hned lásku. Kdybychom se zde bavili o tom co bychom měli, odpověď by byla jednoduchá. Těm co můžeme věřit, kteří jsou k nám slušní, pozorní a ochotní. Těm kteří nám kdykoliv pomohou a nemají problém pro nás týden nespat jen proto, aby nás uchránili před nočníma můrama. Jenomže proč dělat něco co by člověk "Měl" dělat, když cit je bolestivý ale často neocenitelný vůdce. Proto si dle mého zaslouží místo v srdci ten o kom naše city rozhodnou. Můžeme se nejednou spálit. Ale riskem se dá získat hodně, stejně tak jako ztratit. Záleží už jenom na člověku co si vybere.

Slova bolí

31. července 2018 v 19:37 | RUG |  Ze života
Přestávám si hlídat co říkám... Ptám se na otázky které jen zhoršují její stav a doufám v nemožné... Zítra mám narozky... Proč pořád doufám že přijede když na 100% vím že ne? Miluju jí. Pořád jí strašně moc miluju... Jenomže neustálé myšlenky typu "Co když je teď s ním" mě ničí... Tak moc jsem si chtěl užít tyhle narozky ale bez ní to je beznadějné... Chtěl bych jí teď obejmout a říct jí do očí že je pro mě to nejdůležitější na světě... Chtěla by to vůbec taky...?
A toho dne přibyl další nesmyslný článek...

Nic

31. července 2018 v 14:36 | RUG |  Ze života
Nic se nezměnilo, nic. Zapla stream a neodpovídá. Člověk by očekával že po tom co se stalo se to zlepší. Nic. Tolikrát jsem očekával že se to zlepší a nic. Zase se tam ozval "Fake". Jak to mám pochopit? Pořád je to mezi nimi stejné? Nejradši bych tomu idiotovi rozbil hubu. Zajímalo by mě co ještě by se muselo stát abych dostal její pozornost... Nebudu se ale doprošovat. Nejspíše udělám to co jsem měl udělat celou dobu. Vzdáli se do pozadí. Říká jak jí na mě záleží, jak by chtěla být semnou ale nedává to najevo... Snažím se jí pomoct ale marně. Většinou je má pomoc stejně odmítnuta. Nezazlívám jí to... Jen je nejspíše čas přejít do pozadí.

Sněhové vločky

31. července 2018 v 2:06 | RUG |  Příběhy
Sněhové vločky volně padaly na zem. Seděl tam mlčky na lavičce. Natáhl ruku před sebe a čekal dokud nějaká nedopadne na jeho dlaň. Ihned po doteku s jeho rukou vločka roztála. Podíval se na oblohu se slzami v očích. Jedinou společnost mu dělala pohasínající lampa. V tom děsivém tichu slyšel i namrzání chodníku. Jeho myšlení nad ním převzalo kontrolu. Byl tady sám. Věděl, že nemá nikoho na koho by se mohl obrátit pro pomoc. Doma ho čekala stejná opuštěná postel se studenou večeří. Už nemohl déle utíkat před realitou. Dostihla jej a on už neměl kam se před ní schovat. Všichni se k němu otočili zády. Zavřel oči aby potlačil slzy. Naposledy se zhluboka nadechl a usmál se. Sněhové vločky volně padaly na zem. Ležel tam mlčky na lavičce a jeho jedinou společnost mu dělala zhaslá lampa.

Spánek je pro silné

30. července 2018 v 23:29 | RUG |  Příběhy
Ležel v posteli a přemýšlel. Myšlenky bijící se jako dva odvěcí nepřátelé. Snaha usnout byla zbytečná. Strávil dvě hodiny se zavřenýma očima zabalený v peřině. Venku bylo třicet stupňů ale i tak mu byla zima. Potil se a třásl se zimou. Věděl že to co v něm leží a chce to říct, ne, vykřičet do jedné velké zprávy pro ni by jí pouze ublížilo i přesto že by to nepsal se špatným záměrem. Chtěl se jí omluvit za to jak je zbytečný a neužitečný. Prožívala nejtěžší období svého života a on nemohl nic než jen sedět a přihlížet. Jakákoliv snaha se jevila zbytečná. Věděl že kdyby se dozvěděla že mu toto běhá hlavou, ublížilo by jí to ještě více. Cítila by se jako nějaká škodná a on to věděl. Proto se tím užíral sám. Pokusil se vstát z postele. Napoprvé se mu podlomily nohy. Když dopadl na zem, začal přemýšlet nad tím, kdy vlastně naposledy jedl. Zasmál se tomu jak ještě před měsícem chtěl začít cvičit aby zhubl. Znovu se pokusil postavit se na nohy a tentokrát to ustál. Chtěl se vrátit do postele a usnout jenže noci jako takové byly poslední měsíc stále stejné. Došel k balkónu a pozoroval oblohu. Doufal že uvidí hvězdy ale jediné na co se mohl koukat byl měsíc. Osamocený uprostřed ničeho, uprostřed tmy... Věděl že měsíc nemá city ale soucítil s ním. Stejně tak jako slunce zmizí za mrakem zmizela i jeho naděje. Ten den se blížil právě jako mrak jenž má brzy zastínit slunci rozhled. Pomalu a jistě. Bál se že jsou jeho představy pravdivé. Nejvíce se bál té která mu každou sekundou šeptala do ucha že každá jeho zpráva jí způsobuje větší bolest. Už se nechtěl dále snažit jíst a následně zvracet, už nechtěl usínat tři hodiny, už nechtěl cítit všechnu tu bolest. Nechtěl cítit nic. Přál si zavraždit své vlastní emoce. Vymazat ze sebe lidskost. V tom se mu v hlavě zrodil nápad. Chtěl všem říct jak moc je má rád ale už na to neměl čas. Postavil se na okraj balkónu a s posledními vzpomínkami na ni ulehl do hluboké postele rozprostírající se před ním.

Každý člověk má své hodnoty smutku. Někomu stačí k depresi rozšlápnutý slimák, jiným k tomu nestačí ani smrt někoho blízkého. U obou dvou případů se na člověka nelze zlobit nebo mu to vyčítat. Každý k tomu potřebujeme svoje a nikdo to nezmění.

Stíny

28. července 2018 v 22:06 | RUG |  Příběhy
Seděl tam na židli a zíral do tmy. Matně rozpoznával tvary před ním v jeho blízkosti. Byl horký letní den ale on na sobě měl svetr. Větrák se pomalu otáčel ze strany na stranun. Při každém otočení na pravou stranu si hrál s jeho vlasy, při otočení na levou stranu shazoval ze stolu papíry a fotky. Fotky jediné holky která jej milovala takového, jaký je. Vzpomněl si na tváře všech co si z něj dělali pouze hračku. Na lidi kteří se s ním bavili jenom proto aby mohli hrát na jeho počítači, na ty, kteří dokázali předstírat úžasné kamarádství ale v momentě kdy odešel z místnosti se stal terčem debaty. Ještě teď si pamatoval všechna možná pojmenování a nadávky které od ostatních slýchal. Chtěl plakat ale už na to neměl sílu. Sledoval jak fotky pomalu odlétají ze stolu. "Ten den jsme si koupili kafe." řekl si když padala jedna z fotek. Každou fotku takto okomentoval zvláště. Když už žádná nezbyla, vypl ventilátor a sedl si k hromádce na zemi která ještě před chvílí ležela na stole. Lehl si do nich a schoulil se do klubíčka. Vytáhl si rukáv a sledoval jak se mu hojí jeho zranění. Napsal heslo k mobilu a pustil si jeho oblíbenou písničku. Nepatřila mezi jeho nejoblíbenější ale dokonale vystihovala jeho pocity. Zapálil si cigaretu. Párkrát si potáhl a sledoval jak žhavý popel padá na fotky okolo něj. Poté cigaretu hodil ven z otevřeného okna. Byl unavený a připravený spát. Naposledy se podíval na prázdné krabičky od antidepresiv a s úsměvem naposledy zavřel oči.

Kam dál